SOYEZ LES BIENVENUS SUR LE SITE DES AMIS D'ALEXANDRINA - SEDE BEM-VINDOS AO SITE DOS AMIGOS DA BEATA ALEXANDRINA

4

léta trýznivého mučení

Život v utrpení, obětovaný jako náhrada na odčinění hříchů, měl být nyní poznamenán působením sil temnot. Počínaje rokem 1934 začaly na Alexandrinu útočit velmi ohavné představy. Následovaly je vize a do nebe volající strašně rouhavé popichování s posměšky, že ji Bůh opustil. V tomto životě mučivě bolestné marnosti, nicotnosti a bezvýchodnosti se jí nevyhnutelně, naléhavě a neodbytně vnucovala myšlen­ka na sebevraždu. Když si uvědomila, že tuto vzpouru proti Bohu a proti životu v ní podněcuje satan, beze zbytku odevzdala celou svou vůli do rukou duchovního vůdce. Již nikdy ji nevzala zpět, přestože za to draze platila.

Kdykoli otec Pinho nemohl Alexandrinu navštívit, žádal, aby ho informovala o všem, co se přihodilo. 14. září 1934 mu píše:

Chcete vědět, co mi ta „černá tvář z pekla“ právě vtloukala do hlavy? Tady to máte: ‘Ať vám napíšu cokoli, bude to důvodem mého zavržení a odsouzení..., když ho nebudu poslouchat ... stane se to nejhorší.’ To mě nutí k pláči.

Uplynul měsíc. Poté se jí Pán Ježíš zjevil, neboť viděl její trápení, a řekl:

Koho chceš poslouchat? Mne a svého duchovního vůdce, nebo ďábla?

Jeho slova Alexandrinu uklidnila a posílila. Ďábel na to odpověděl útokem. Zuřil:

„Exkomunikace! Tisíce vyloučení z Církve, budeš-li pokračovat v psaní svému duchovnímu vůdci! Už teď hoříš v pekle! Obrať se, ty nešťastnice! Obrať se, ty ubohý chudáku! Je to má náklonnost a láska k tobě, která mě nutí, abych s tebou takto mluvil. Právě jdu od tvého Krista. Řekl mi, ať si tě vezmu. Už tě dál nechce chránit... Z toho tvého psaní byl zoufalý a nešťastný...“

Ďábel ještě dodal, že její modlitby jsou na nic. Nikdo jí nedokáže pomoci, neboť již byla odsouzena. Spása už pro ni neexistuje.

Alexandrina vzpomíná: Jedné měsíčné noci po modlitbách jsem cítila, jak už potřebuji spát, když tu najednou do mého pokojíku vstoupila velká temnota... Vnímala jsem černý stín. Skočil ke mně a řekl mi: „Přicházím jménem tvého Krista, abych tě odnesl do pekel - se vším, i s postelí.“ Líbala jsem kříž s Ukřižova­ným Kristem. Hlas pokračoval: „Ty líbáš tu hříšnou a nemravnou věc!“ Pak mi poroučel dělat věci, které nemohu ani vyslovit... Jedině když jsem vzala svěcenou vodu, nechal mě v klidu.

Někdy vidím prudké světlo. Dvakrát jsem viděla dvě velmi velké, doširoka otevřené oči. Upřeně na mě hleděly, pak ale zase rychle zmizely. V neděli jsem slyšela velmi sladký hlas. Říkal: „Má dcero, přicházím, abych ti řekl - nepiš nic z toho, co vidíš. Tvůj zrak tě klame. Necítíš snad, jak jsi slabá? Zarmucuješ mě tím. Je to tvůj Ježíš, kdo s tebou mluví, ne Satan.“

Měla jsem podezření, a tak jsem začala líbat kříž. Hlas se rozzuřil. Začal hromovat: „Jestli budeš zase psát, zničím tvoje tělo! Myslíš, že bych to nemohl udělat?“

V dopise s datem 14. února 1935 Alexandrina píše: „Démon chtěl, abych dala pryč posvěcené předměty, které mám na sobě, a kříž, který držím v ruce. Řekl, že mi chce svěřit tajemství, ale nejdříve musím dát pryč věci, které tak nenávidí.“

Po dlouhou dobu jejích dalších utrpení se zdálo, že ji Pán Ježíš opustil, neboť již neslyšela jeho uklidňující hlas. Ďábel této příležitosti dokonale využil. Zasel do její duše semena nesmírných pochybností o hodnotě a nejistoty o smyslu jejího utrpení. Snažil se přesvědčit ji, že je prokleta a odsouzena k věč­nému zatracení. Opětovně se snažil přimět ji k tomu, aby spáchala sebevraždu.

„Jako v podobných případech, i teď jsem si vzala svěcenou vodu,“ řekla otci Pinhovi, „a dlouho a naléhavě jsem se modlila: Ó můj Ježíši, nikdy, nikdy tě nechci urazit. Již předem si dávám pevné předsevzetí, že nechci vyslovit ani učinit nic, co by tě mohlo urazit.“

Pokračovala:

Jsou dny, kdy mi ďábel dává pocítit takovou vyčerpanost a vnuká mi do mysli tolik odporně hříšných návrhů a pochybností, že kdybych netrpěla pro Boží dobrotu, už dávno by svůj boj o mne vyhrál... Sváděl a pokoušel mě takovou měrou, až jsem některé dny měla pocit, že samo peklo mě už už pohlcuje. Naléhá a nutí mě, abych se zabila. Říká, že mi dá prostředky udělat to tak, aby mě to nic nestálo. Přesvědčuje mě, že mé utrpení nepůsobí náhradu a odškodnění, že Pán Ježíš mě vůbec nemiluje. Můj duchovní vůdce mi nevěří ani slovo z toho, co mu píšu. Dokonce i to, co v sobě cítím, když ke mně hovoří Pán Ježíš, je způsobeno počasím nebo mou nemocí.

Když vizionářka přitiskla kříž na své rty, ďábel se jí často vysmíval a vyhrožoval jí. Jednou se rozzuřil:

„Kdyby ten podvodník a šejdíř, kterého držíš v ruce, nestál v cestě, šlápl bych ti na krk. Tvoje tělo bych rozdrtil na kaši. Ale uvidíš, že tohle ti udělá on sám. Pak budeš toužit přijít za mnou. Ale já už tě kvůli té tvé zbožňované cetce nepřijmu. Kříže se nebojím ani trochu! Nenávidím ho!“

Statečnost a odvaha Alexandriny byla opakovaně zkoušena až do krajnosti. 2. února 1935 říká, že viděla „rudá stvoření, která nevím, jak bych popsala. Běda; kdybych tak měla kněze, který otevře mé srdce k ... Jak se jen mohu vyhnout takové bolesti? Pláču, ale jsou to slzy odevzdanosti do svaté vůle Boží.“

Po celou tuto dobu pokračovalo její fyzické utrpení. I extáze byly stále častější a hlubší. Na svátek Nejsvětější Trojice roku 1936 prošla svou první mystickou smrtí - prudkým záchvatem dosud nejstrašnější agónie. Otec Mateus byl nyní zcela přesvědčen o pravosti její mystiky. Protože stav Alexandriny se neustále zhoršoval, souhlasil, že jí bude podávat Nejsvětější Svátost každé ráno.

Pán Ježíš v této době pověřil Alexandrinu šířením poselství Panny Marie Fatimské. Po svatém přijímání jí jednoho rána řekl:

„Pro lásku, kterou máš k mé požehnané Matce, řekni svému duchovnímu vůdci: Jako jsem požádal Markétu Marii (sv. Markétu Marii Alacoque) o zbožnou úctu k mému Božskému Srdci, tak žádám tebe, abys podnítila zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci mé Matky.“

Od toho dne se Alexandrina nabídla jako oběť k dosažení tohoto Ježíšova přání.

V září 1936 otec Pinho doručil kardinálovi Pacellimu (pozděj­ší­mu papeži Piu XII.) v Římě žádost Alexandriny o zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Ježíšova slova k ne­mocné ženě kardinála Pacelliho silně ovlivnila.

Ukážu ti, jak zasvěcení světa Matce člověka proběhne. Nejprve bude provedeno Svatým otcem v Římě, poté kněžími ve všech kostelích. Jestli se svět obrátí, Ona bude vládnout a skrze Ni bude dosaženo vítězství.

Následující rok poslal Svatý stolec věhlasného teologa otce Paula Durao, aby Alexandrinu podrobil zkouškám. Velmi podrobně se jí vyptal na všechno ohledně její mystiky a jejích poselství. Totéž se opakovalo ještě jednou v roce 1939.

5. května 1938 píše Alexandrina otci Pinhovi, jenž vedl duchovní cvičení svatého Ignáce pro portugalské biskupy, kteří se sešli ve Fatimě:

Ježíš mi řekl: „Dám ti poklady svého Srdce přetékajícího láskou; rozšiřuj je do světa.“ Alexandrina pokračuje: Nabízím a obětuji všechno pro úspěšný výsledek duchovních cvičení biskupů. Pomáhám jim utrpeními svého těla i duše, kterých je tolik.

Co je významné - na konci duchovních cvičení se portugalští biskupové na výzvu otce Pinha obrátili na Svatého otce těmito slovy:

„Pokorně ležící tváří k zemi u nohou Vaší Svatosti, naléhavě Vás prosíme, abyste vybral vhodnou příležitost a zasvětil celý svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie; aby tak byl jejím prostřednictvím osvobo­zen od nebezpečenství, která mu hrozí ze všech stran.“

Alexandrinu tato petice portugalských biskupů nesmírně potěšila. Krátce na to jí Pán Ježíš řekl:

„Na znamení, že je to má vůle, aby byl svět zasvěcen Neposkvrněnému Srdci mé Matky, dopustím, že budeš bolestně prožívat mé pašije a ukřižo­vání tak dlouho, dokud se Svatý otec nerozhodne vykonat toto zasvěcení.“

Tato slova Alexandrinu zmátla. Objasnění přinesla o něko­lik týdnů později děsivá a hrůzy­plná událost popsaná v následující kapitole. V březnu 1939, když už se válečné mraky začaly stahovat nad celou Evropou, byl kardinál Pacelli vyvolen k úřadu náměstka Kristova jako papež Pius XII. Pán Ježíš řekl Alexandrině:

„Toto je ten papež, který zasvětí svět Srdci mé Matky.“

S bolestným zármutkem hluboce litoval „nespočetnost těžkých hříchů“ páchaných všude po celém světě a to, že Boží Spravedlnost nemá na vybranou a musí „lidstvo potrestat“.

Alexandrina okamžitě nabídla sama sebe jako oběť za mír „v jednotě s Pannou Marií“. Pán Ježíš její nabídku přijal a slí­bil, že „Portugalsko bude války uchráněno“ a že Svatý otec bude „fyzicky ušetřen,“ zato morálně bude trpět velice.

Mezitím ďábel bez oddychu pokračoval v útocích na Alexandrinu. Když viděl, že jeho útoky už na ubohou ženu nemají žádný účinek, zdvojnásobil své úsilí a uchýlil se dokonce až k fyzickému násilí a zuřivé zběsilosti, jak už to o století dříve dělal svatému faráři arskému.[1] Mučivé a těžce trýznivé zkoušky Alexandrina popisuje takto:

Bylo to v červenci roku 1937. Ďábel zjistil, že ani mučením mého svědomí, ani vnuknutími hnusně sprostých a ničemných myšlenek nedělá žádné pokroky. Začal mě tedy prudce vyhazovat z postele. Někdy se mnou mrštil v noci, někdy i během dne. Zpočátku jsem tyto útoky před rodinou (s výjimkou Deolindy) utajovala. Ale jak se zuřivost toho zlého zvyšovala, cítila jsem povinnost říci o tom i své matce a děvčatům, které jsme měly v domě. Kdo viděl mé otlučené modřiny a podlitiny po těch pádech, dostal strach, ale neměl ani ponětí o pravé příčině. Jak dny ubíhaly, všechno šlo od desíti k pěti. Deolinda byla nucena spát na matraci u mé postele a jedné noci mnou ďábel mrštil proti stěně tak, že jsem dopadla až na sestřino lůžko. Deolinda vyskočila, popadla mě a velitelsky přikázala: „Nahoru! Nahoru na postel!“ a dala mě zpátky na lůžko. Znovu jsem vstala a vyšlo ze mne pronikavě ostré pískání. Pak jsem si uvědomila co dělám a začala jsem plakat. Deolinda mě uklidňovala: „Netrap se, to přece nejsi ty,“ říkala. Další noc se stala ta samá věc znovu. Když se sestra snažila dát mě zpátky na postel, křičela jsem: „Já nechci! Já nechci!“ a odstrkovala jsem ji od sebe.

Jedné noci, když se mnou ďábel smýkal do různých koutů místnosti tak prudce, že mě sestra ani nedokázala chytit, začala mi hlavou vířit slova, kterým jsem nerozuměla. Hořce jsem pak plakala a myslela si, že bych ani neměla přijímat Eucharistii, dokud se nevyzpovídám. Sestra se mě snažila ze všech sil ukonejšit, ale slzy mi tekly stále. Rozhodla se tedy, že půjde a promluví s otcem Pinhem, který kázal v sousední farnosti.

Protože jsem nenašla odvahu říci Deolindě všechno, co se v mém nitru odehrávalo, požádala jsem ji o pohlednici s obrázkem Panny Marie a napsala jsem mu výčet toho, co se dělo. Než se Deolinda připraví k odchodu, měla jsem to schované pod polštářem. Náhle přišel otec Pinho s nějakým seminaristou. Protože věděl, že farní kněz tu není, přišel, aby mi podal svaté přijímání. Když mi řekl, že s sebou má Ježíše, hned jsem vysvětlovala, že bez zpovědi Ho nemohu přijmout, ale mé slzy a stud mi nedovolily cokoli dodat. Konečně jsem se po velkém úsilí přinutila a řekla mu, že jsem napsala pohlednici. Vzal si ji, přečetl - a pochopil vše. Snažil se mě uklidnit, ujišťoval mě, že tohle všechno už předvídal, ale připadalo mu opatrnější a moudřejší zatím se o tom se mnou nebavit.

Tohle trýznění se opakovalo ještě mnohokrát a dokonce ještě mnohem zuřivěji a násilnějším způsobem. Mé tělo se pokrylo nachovými podlitinami z úderů a ran, které jsem dostávala... Jednu útěchu ale mám: Mnoha lidem, kteří přicházeli, aby mi pomáhali v těchto útocích a záchvatech, byl dán tak dramatický důkaz o existenci pekla, že už jistě Pána Ježíše nikdy neurazili.

Takto živě popisuje otec Pinho ony útoky:

Po dlouhou dobu démon mučil Alexandrinu nejrůznějšími způsoby, ale nikdy se jí nedotkl fyzicky. Zastrašoval ji a vyhrožoval, že ji zničí, vystupoval proti ní těmi nejzuřivějšími útoky. Během dne se sotva našla hodinka, kdy necítila jeho pronásledování. Ty nejhorší chvíle nastávaly mezi polednem a třetí hodinou (kdy se modlila za kněze) a po deváté večer (kdy se modlila za ty, kdo hřeší proti čistotě). V těch chvílích nejen, že trpěla ďábelskými utkvělými myšlenkami a představami, ale dokonce i opravdovou posedlostí. Tato naprosto ochrnulá žena, která neměla žádnou sílu a vážila pouhých 33 kilogramů, se při svých zuřivých zápasech se satanem velice násilně a prudce snažila vrhat proti železným pelestem své postele a sama sebe kousala tak, že ani čtyři dospělí lidé ji nemohli pořádně udržet. 7. října 1937 ji ďábel proklel tak strašnými (neslušnými) slovy, že jejich význam ani vůbec neznala.

Když se otec Pinho jménem Božím zeptal, kdo je ten její neviditelný útočník a úkladný vrah, každý v rozechvělé místnosti uslyšel strašlivou odpověď:

„Já jsem satan! Nepochybuj, že jsem to já!“

Ďábel kněze ohavně proklel a pohrozil mu, že ho rozsápe na kousky.

Se slzami v očích prosila Alexandrina Pána Ježíše, aby přišel a zakročil, aby tyto útoky ukončil. Jak něžně a pln soucitu jí vysvětloval, že potřebuje její další utrpení, aby mohl pomoci ještě více hříšníkům. V několika extázích jí řekl:

Moje dcero, utrpení je klíčem do nebe. Tolik jsem toho vytrpěl, abych otevřel nebe všem lidem, ale pro mnohé to bylo marné. Říkají: „Chci si užít života. Přišel jsem na svět jen proto, abych si užíval, abych se bavil.“ Říkají: „Peklo neexistuje!“ Já jsem za ně zemřel, ale oni říkají, že se mne o to neprosili. Vytvořili si proti mně bludy. Abych je zachránil, vybral jsem si několik spolehlivých duší a na jejich bedra vložil kříž. Šťastná je duše, která chápe cenu utrpení! Můj kříž je sladký, je-li nesen pro mou lásku... Vybral jsem si tě už z matčina lůna. Hlídám tě v tvých největších těžkostech. Byl jsem to já, kdo je pro tebe vybral, abych měl oběť, která mi nabídne mnoho zadostiučinění. Opři se o mé Nejsvětější Srdce a najdi v něm sílu vytrpět vše.

Při extázích Pán Ježíš nepřestával prosit o Eucharistickou adoraci:

Zůstávejte v mé společnosti v Nejsvětější Svátosti. Ve dne v noci jsem ve svatostánku a čekám, abych dal svou lásku a milost všem, kdo mě navštíví. Avšak tak málo jich přichází. Jsem tak opuštěný, tak osamělý a tolik mě urážejí... Modli se za ty nešťastné hříšníky, otroky svých vášní, kteří nepamatují na to, že mají duši, kterou si musí zachránit a že za malou chvíli je očekává věčnost... Mnoho lidí nevěří v mou existenci, nevěří, že opravdu jsem, že žiji ve svatostánku. Klejí a rouhají se mi. Jiní věří, ale nemilují mne a nenavštěvují mne. Žijí, jako bych nebyl. Vybral jsem si tebe, abys zůstávala v mé společnosti v těchto malých útočištích. Mnohé z nich (svato­stánky) jsou tak ubohé a bídné. Avšak jak bohaté uvnitř! ... Jako Marie Magdalena, i ty sis vybrala tu lepší část.[i] Rozhodla ses, že mne budeš milovat ve svatostánku, kde o mně můžeš rozjímat, kde mne můžeš pozorovat ne očima tělesnýma, ale duchovním zrakem. Jsem zde opravdu přítomen, tak jako v ne­be­sích - Tělo a Krev, Duše a Božství. Vybrala sis to nejvznešenější.

Jednoho dne sloužil otec Pinho v malém pokojíku mši sv. na úmysl, aby Bůh osvobodil Alexandrinu od ďábelských útoků. O své modlitbě vizionářce nic neřekl, ona mu však ihned po skončení mše sv. oznámila, že Bůh nevyslyšel to, oč Ho žádal.

„A o co jsem Pána Ježíše žádal?“ pátravě se zeptal kněz. „Aby mě osvobodil od útoků ďábla,“ odpověděla. Užaslý otec Pinho se ptá: „A ty by sis nepřála mít tuto milost a místo těch ďábelských přijímat jiná utrpení?“

Nemocná žena zavrtěla hlavou: „Ne, otče. Raději se modlete za to, abych ve všem konala vůli Boží.“

Při jedné příležitosti se otřesení svědkové svěřili s tím, že viděli Alexandrininu postel zahalenou v černotě, ze které se rozléval čadivý dým s naprosto nesnesitelným odporným zápachem. Když se jich na to otec Pinho vyptával, na pravdivost svého zážitku byli ochotni přísahat.

Když se pak po létech stal jejím duchovním vůdcem otec Pasquale SDB, dal Deolindě pravomoc, aby při současném použití svěcené vody směla poručit ďáblovi, aby ustoupil a odešel. Tímto prostředkem byla Alexandrina často osvobozena od útoků téměř okamžitě.

Po nějakých deseti letech vytrvalých, nepolevujících, divokých a surově hrubých krutostí ji ďábel konečně opustil a už jen z dálky působil v její představivosti. Jako by byl přikován řetězy, bil okolo sebe v zuřivém, avšak bezmocném vzteku, neschopen (nebo mu nebylo dovoleno) znovu se jí zmocnit.


[1] Jan Maria Vianney.

[i] Srov. „... nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ (Lk 10,42).

   

Pour toute demande de renseignements, pour tout témoignage ou toute suggestion,
veuillez adresser vos courriers ŕ
 :

alexandrina.balasar@free.fr