7

lékařské vysvědčení

Konečně jsme dorazili k nemocnici, ale než mě vyložili ze sanitního vozu, zakryli mi obličej plátnem, aby mě nikdo nemohl poznat. Výstup nahoru po schodech byl pro mne pravým mučením, protože mě nesli hlavou dolů. Když mne donesli do jakéhosi malého pokoje, odkryli mi tvář a já se ocitla uprostřed doktorů a zdravotních sester. Polekala jsem se, když mi oznámili, že Deolinda bude v sousedním pokoji. Nedokázala jsem si představit, jak bych vše mohla zvládnout bez její zkušené pomoci a neustálých povzbuzujících slov. Pak přišel doktor Araujo a začal udílet pokyny sestrám a zdravotním asistentům.

Když odešel, můj lékař se mnou ještě chvíli zůstal, ale záhy ho vystřídaly dvě sestry, které byly pověřeny, aby bedlivě sledovaly každý můj pohyb. Zaujaly svá místa u mého lůžka. Když ten večer doktor Azevedo odjel, nedokázala jsem už zadržet slzy. Plakala jsem dlouho a své slzy a žal jsem obětovala Ježíši. Sestry, když viděly, jak jsem ubohá a zbědovaná, dovolily Deolindě, aby té noci zůstala v mé blízkosti společně s další sestrou, která se od ní učila, jak mne správným způsobem obracet.

Další den byl pátek a pro mne na tomto místě začala opravdová Kalvárie. Ráno jsem upadla do extáze (extáze jsem měla každý pátek) a lékaři i sestry se shromáždili okolo mého lůžka. Dr. Azevedo tu byl také. Poté, co zapsal má slova z extáze, nechal je kolovat mezi ostatními lékaři, aby si je přečetli. Jejich ostražitým zrakům nic neuniklo. I k té nejbezvýznamnější maličkosti měli ihned poznámky. Dr. Araujo byl velmi přísný až tvrdý. Všem sestrám co nejpřísněji zakázal klást mi jakékoli otázky. Když se jedna ze sester pokusila uklidnit Deolindu, která plakala nad mým stavem, doktor Araujo ji okamžitě vykázal z pokoje a zakázal jí tam vůbec vstupovat.

V noci z pátku na sobotu jsem prožívala prudké záchvaty zvracení, kterými jsem krutě trpěla a které byly o to horší, že mi chyběla má sestra Deolinda, která už věděla, jak mne udržet při vědomí. Ráno přišel Dr. Araujo, ale já byla tak vyčerpaná, že jsem ho ani neslyšela zaklepat na dveře. Zaslechla jsem ho však, jak jedné ze sester u mého lůžka šeptá: „Ta už je úplně u konce…“

Na ta slova jsem otevřela oči a řekla: „Pane doktore, takovéhle krize jsem měla i doma.“

Odpověděl mi úsečně: „Nemyslete si, slečno, že jste se sem přišla postit.“ Pochopila jsem, co měl na mysli a hluboce mě to zranilo. Když ho informovali o extázi z minulého dne, vyžádal si její záznam (zapsaný Dr. Azevedem) a po jeho přečtení prohlásil:

„Zdá se mi to úplně nemožné, že doktor Azevedo, tak inteligentní člověk, se nechá podvádět takovýmito věcmi. Je třeba skončit s tímto nesmyslem! Okamžitě odstraňte všechny hodiny, aby nemocná ztratila pojem o čase!“ (Jako kdyby Bůh potřeboval hodinky!)

Pak se mě Dr. Araujo snažil léčit medikamenty, ale s tím jsem nesouhlasila. Několikrát ke mně sestra přišla v pře­svěd­čení, že jsem již zemřela. Pět dní jsem bojovala v nepřetržité smrtelné agónii, více na duchu než na těle, neboť při těchto krizích Deolindě nikdy nedovolili, aby ke mně přišla, zatímco doma jsem často nutně potřebovala dvě osoby, aby mi pomáhaly. Všichni byli přesvědčeni, že tyto krize se dostavily v důsledku nedostatku výživy. Udržovali mě v izolaci v pře­svěd­čení, že nako­nec budu donucena poprosit je o jídlo, jinak, že zemřu vyhladověním. Jak se mýlili!

Nevěděli, že má výživa přichází z Eucharistie, kterou přijímám každý den.

Když se vrátil Dr. Azevedo a dověděl se o pokusech přimět mě k užívání léků a k tomu, abych začala jíst, řekl všem zaměstnancům nemocnice:

„Tato nemocná žena sem přišla jedině proto, aby bylo možno objektivně ověřit opravdovost jejího půstu a normálnost jejích mentálních schopností - nic víc. Věřím, že Dr. Araujo tyto podmínky dodrží. Nedovoluji nikomu, aby jí dával injekce či nějaké medikamenty, pokud si je Alexandrina přímo nevyžádá nebo pokud k tomu já nedám souhlas. Uvidíte, že po každé krizi jí ony temné kruhy pod očima zmizí, vrátí se jí barva a puls bude zase normální.“

Chvíli se odmlčel a pak důrazně dodal: „Ujišťuji vás o jedné věci: Bez jídla byste zemřeli. Já bych také zemřel. Ale ta nemocná žena zde - ta nezemře.“

Jeho laskavá slova v můj prospěch pro mne znamenala velmi mnoho a přispěla ke zlepšení mé ochablé nálady. O pět dní později zvracení úplně přestalo, do obličeje se mi vrátila barva a můj puls byl zase normální.

Lékaři a zdravotní sestry se ve směnách stále střídali v přísném dozoru. Nikdy mě ani na chviličku nenechali samotnou. Dveře mého pokoje se otevíraly jedině pro doktory a zdravotní sestry. Zlepšení mého stavu nepřesvědčilo ani jednoho z nich. Říkali, že není možné žít bez jídla a pití. Pokoušeli se mne zastrašit. Velmi přesvědčivě mi lichotili. Konejšili mě, přesvědčovali a sváděli, abych se najedla. Avšak všechny jejich snahy byly marné. Při jedné příležitosti jsem je zaslechla, jak prohlašují, že můj případ by mohl být jistý druh hysterie, nebo nějaký jev, který ještě lékařská věda nezná.

Doktor Araujo mě navštěvoval několikrát denně, občas mě překvapil i v noci, jako by chtěl něco vypátrat... I kdybych žila až do konce světa, nikdy nezapomenu na obavy, jež jsem pociťovala, kdykoli vstoupil do dveří a na úzkostlivé napětí při očekávání jeho slov. Tolikrát jsem se modlila: „Kéž tato noc poslouží tomu, aby přinesla světlo jemu, lidem, kteří mne obklopují a všem duším, které se nacházejí v temnotách!“

Často mě vyslýchal. Všemi možnými způsoby se mě při tom snažil přesvědčit, abych se najedla a ukončila půst. Jedna zdravotní sestra se při mnoha příležitostech dokonce snažila vzít mi víru. Používala nekonečné argumenty, aby mě odradila a přesvědčila, že to, co se se mnou děje, není dílo Boží. Jednou mi doktor Araujo se zlomyslným výrazem řekl:

„Přesvědčte se, slečno, že Bůh vaše utrpení nechce. Nač chcete zachránit duše? On je dokáže zachránit sám, je-li ovšem pravda, že na to má sílu.“

Jindy, když mi zase kladl otázky, měla jsem dojem, že před sebou vidím stát vlka převlečeného za beránka. Měla jsem pocit, že vidím přímo satana, který se snaží zabít ve mně víru a přesvědčit mě, že všechno mé obětování se za duše je pouhým klamem.

Při jedné příležitosti jsem mu odpověděla: „Věci Boží jsou tak nesmírné, tak veliké, a my jsme tak nicotní, tak maličcí. Alespoň já jsem maličká, pane doktore.“ Zatvrdil se, a pak pronesl s opovržením: „Máš pravdu. Já jsem mnohem větší a významnější než ty! Mnohokrát! Mnohokrát!“ Tohle řekl a zmizel.

Jak daleko byl doktor Araujo od pochopení tohoto zákona lásky k duším! Kdyby tak znal cenu jedné duše, uvědomil by si, že všechno je příliš malé a nepatrné, aby ji to mohlo zachránit. Můj pobyt v nemocnici byl vlastně nepřetržitým deštěm pokořování a obětí.

Ó, kdybych tak věděla, jak trpět pro Ježíše! Obrátila jsem se kvůli tomu na malou Jacintu z Fatimy, jejíž obrázek mám stále v nohách svého lůžka, a řekla jsem jí:

„Drahá Jacinto, ty, která jsi byla tak malá, jsi toto všechno dokázala. Ty víš, jak je to těžké.“ Jedině skrze modlitbu a modlitby mnoha dobrých duší jsem dokázala získat sílu na zdolání této strastiplné Kalvárie s tak těžkým křížem.

Jednoho dne si Dr. Araujo přisedl k mému lůžku a snažil se mne přesvědčit, že jsem se stala obětí přeludu. Začal s obsáhlou přednáškou o lékařství a vyprávěl o jednom ze svých profesorů, jemuž přinesl rozsáhlou práci. S velkým úsilím ji dával dohromady po několik dní a no­cí studia. Profesor si tu práci přečetl a zeptal se ho, zda si je opravdu jistý, že je to správné. Doktor odpověděl „jistě“ a začal uvádět skutečnosti, o něž se jeho práce opírala…

Jak se ten rozhovor protahoval, dívala jsem se na doktora, předstírajíc, že nechápu, ale říkala jsem si: „Zacházíš tak daleko, abys padl tak blízko?“ Mezitím doktor pokračoval:

„Byl jsem přesvědčen, že jsem odvedl dobrou práci. Profesor mě však nechal domluvit, a potom mi vše několika obratnými tahy dokonale rozboural. Úplně mi to vyrazilo dech. Cítil jsem se pokořen nad tolika ztracenými hodinami, když jsem si uvědomil, že celá má rozsáhlá studie se během několika málo sekund zcela zhroutila.“

Už jsem uhádla, co přijde. S úsmě­vem jsem odpověděla: „Ale můj případ se nezhroutí, pane doktore. Se mnou je velmi dobrý a moudrý muž (Dr. Azevedo), který můj případ zkoumá už léta. Jestliže je to dílo Boží, neexistuje nic, co by způsobilo jeho zhroucení.“ Zdálo se, že doktor Araujo je poněkud zmaten. Řekl jenom: „Uvidíme!“ a spěšně odešel.

Maminka mě navštívila sedmnáctý a potom ještě třicátý den mého pobytu v nemocnici. Tak jsem ji toužila vidět! Ale zůstala jen chvilenku a vždy pod ostražitými zraky sester, které nade mnou vykonávaly neustálý dozor. Když maminka plakala, já se musela usmívat a žertovat, abych skryla svou lítost.

Těžké dny míjely s nekonečnými výměnami sester, jak to přikazoval lékař. Při některých sestrách, které zacházely až za hranice svých povinností a práv, jsem trpěla ještě více než při jiných. Po několika týdnech mi pan doktor začal povolovat trochu svobody a mé sestře dovolil, aby se mnou chvíli byla, i když jí nedovolil, aby se dotkla. 21. dne dovolil, aby mě krátce navštívily nemocniční řádové sestry.

Když už jsme s Deolindou začínaly pomýšlet na to, že bychom mohly dát vědět rodině o blížícím se návratu do Balasaru, objevila se nečekaná překážka. Jedna ze zdravotních sester, pověřených dozorem v mém pokoji, hovořila o mém případu s lékařem jménem Dr. Alvaro. Ten, aniž by o mne cokoli věděl, vyjádřil svou naprostou nedůvěru a prohlásil, že sestry, které mě hlídají, byly zřejmě oklamány. Dodal, že v pravost mého půstu uvěří jedině tehdy, když mu jej dosvědčí sestra, které důvěřuje.

Doktor Araujo byl pobouřen, protože se tím zpochybňovala serióznost jeho sledování. Vyzval doktora Alvara, aby tedy poslal ošetřovatelku podle svého vlastního výběru a ten vybral jednu ze svých sester. Mě tím pádem vyzvali, abych v nemocnici zůstala ještě déle na pozorování.

Nové testování trvalo deset dní - ale s jakým podezíráním! Když Deolinda se svolením Dr. Alvara přicházela každý večer na pokoj, aby mě obrátila, ta nová zdravotní sestra vždy rozsvítila světlo a stála vedle ní. Hned jak Deolinda odešla, sestra provedla přísnou kon­trolu, zda Deolinda něco neukryla pod pokrývky.

Ani jim nechyběly triky, aby mě přiměly sníst něco z toho, co měla pomocná sestra vždy s sebou. Když mi ukazovala nějaké chutné kousky, beze slov jsem se usmívala. Když mi je nabí­zela, s úsměvem jsem podě­kovala a předstírala jsem, že jí nerozumím. Často mi sebrali všechno povlečení i prádlo, aby je podrobili kontrole. Ošetřovatelka, která mi pomáhala v oněch posledních deseti dnech, nabyla jistoty o pravosti mého půstu a později mě navštívila doma, kde mě pozdra­vila jako svou drahou přítelkyni.

19. července 1943, v předvečer mého propuštění, procházely kolem mého lůžka všechny děti z celé nemocnice a já jsem se s nimi modlila. Později přišlo více než 1.500 lidí a zodpovědní pracovníci museli zavolat policii, aby udrželi pořádek. Jeden policista zůstal stát u mého lůžka a hustému zástupu lidí, který se tísnil okolo, neustále opakoval: „Pokračujte prosím, pokračujte prosím!“ Doktor musel naléhavě žádat zástup, který se mačkal okolo vchodu do nemocnice i v mém pokoji, aby ustoupil, jinak že mě udusí. Já jsem byla celou tu dobu pokořená, vyčerpaná a plná sebepohrdání kvůli slzám návštěvníků a mnoha polibkům, které jsem dostala, ale které jsem nezasloužila ani nechtěla.

Ráno v den mého odjezdu vstal doktor Araujo časně jako obvykle a řekl mi, že kvůli zodpovědnosti, která jej tíží, nedokázal celou noc usnout. Když dorazil k nemocnici, přivítal ho zástup lidí. Krátkou chvíli byl u mne, pak povolil několika lidem vstoupit do nemocnice a teprve potom nám oznámil, že jsme volné a že „pozorování“ už skončilo. Dovo­lil Deolindě, aby se v mé blízkosti najedla, a pak řekl:

„V říjnu vás do Balasaru přijedu navštívit, ne už jako doktor – špeh, ale jako přítel, který si vás váží.“

Vděčně jsem panu doktorovi políbila ruku a z celého srdce mu poděkovala. Udělala jsem to se vší upřímností, neboť jsem mu byla hluboce vděčná za serióznost, se kterou postupoval v mém případu.

Tak končí Alexandrinino vyprávění o lékařském vyšetřování jejího půstu. Oficiální zpráva, kterou vydal Dr. Araujo, potvrzuje tento div jako „vědecky nevysvětlitelný“. V ústřední větě uvádí:

„Je zcela jisté, že po dobu čtyřiceti dnů, kdy byla tato nemocná žena v nemo­c­nici upoutaná na lůžko, nejedla ani nepila ... Věříme, že tento jev může trvat už několik měsíců, snad posledních 13 měsíců ... což nemůžeme vysvětlit.“ Tuto zprávu podepsal Dr. Gomez de Araujo z Královské lékařské akademie v Madridu, specialista na nervové choroby a artritidu.

Kromě oficiální lékařské zprávy bylo vydáno osvědčení podepsané Dr. Limou a Dr. Azevedem. Stojí v něm:

„My, níže podepsaní, Dr. C. A. di Lima, profesor lékařské fakulty v Oportu a Dr. E. A. D. de Azevedo, doktor promovaný z téže fakulty, po důkladném vyšetření Alexandriny Maria da Costa, věk 39 let, narozené a bytem v Balasaru, okres Povoa de Varzim ... potvrzujeme, že je celkově ochrnutá. ... Rovněž potvrzujeme, že tato na lůžko upoutaná žena od 10. června do 20. července 1943 byla na oddělení pro infantilní paralýzy v nemocnici Foce del Duro, které vede Dr. Araujo, pod neustálým denním i nočním dohledem nestranných osob, které si přály odhalit pravdu o jejím půstu. Její zdrženlivost od přijímání tuhé potravy i tekutin byla po celou dobu absolutní. Potvrzujeme dále, že si zachovala svou tělesnou hmotnost a její teplota, dýchání, tlak krve, puls a krev byly normální, přičemž její mentální schopnosti byly stálé a jasné a že během těchto čtyřiceti dní neměla žádné přirozené potřeby.

Osvědčení pokračuje:

Výsledky vyšetření krve, provedeného tři týdny po nástupu do nemocnice, jsou připojeny k tomuto potvrzení a vyplývá z nich, že věda nemá žádné přirozené vysvětlení pro shora uvedenou zdrženlivost od příjmu tuhé potravy a tekutin. Zákony fyziologie a biochemie nemohou vysvětlit, že tato nemocná žena přežila čtyřicet dnů absolutního půstu v nemocnici. Nadto každodenně odpoví­dala na velké množství otázek a setrvávala ve velmi mnoha rozhovorech, při čemž projevovala vynikající stav, přehled a doko­nalou jasnost ducha.

Co se týká úkazů pozorovaných vždy v pátek okolo třetí hodiny odpolední (tj. její extáze), věříme, že tyto patří do oblasti mystické. ... Na svědectví pravdě vystavujeme toto osvědčení, které podepisujeme.

Oporto, 26. července 1943

Význačný profesor lékařských věd Ruj. Joao Marques, který pečlivě prostudoval lékařské zprávy a ostatní podrobnosti vyšetřování Alexandriny, vydal toto svědectví:

Vraceje mému příteli a pacientovi (otci Pinhovi) kopie zpráv o zvláštním případu Alexan­driny Maria da Costa, chci mu poděkovat za to, že mi dal příležitost prostudovat do nejmenšího detailu tento zvláštní případ. To, co se stalo s touto nemocnou ženou, mne zaujalo nejen jako katolíka, ale především jako lékaře specializovaného v oboru výživy. Přikládám rovněž velkou důležitost jeho svědectví (tj. zprávě otce Pinha, kterou předložil o několik let dříve arcibiskupovi z Bragy), protože osvícený zpovědník a duchovní vůdce je zajisté víc než kdokoli jiný kompetentní rozhodnout, zda je dotyčná osoba mentálně normální nebo abnormální. Podle mého názoru je nemožné vysvětlit čistě vědecky, nebo ještě lépe lékař­sky to, co se stalo Alexan­drině da Costa. Podle toho, co čteme v podrob­ných zprávách lékařů a zpovědníka, nás nic nevede k domněnce, že jde prostě o případ hysterie, zvláště uvážíme-li, jak dlouhou dobu tato nemocná žena žila a stále ještě žije bez příjmu jakékoli výživy. Na druhé straně jsem si jist, že se zde nejedná o žádný podvod, neboť nestranná komise, která ji s přísnou bdělostí pozorovala čtyřicet dní a čtyřicet nocí, mohla ověřit, že její zdrženlivost od výživy byla naprostá.

Profesor Marques pokračuje:

Tento absolutní půst od veškeré potravy po dlouhé časové období, je neslučitelný se životem, tím méně pak s udržováním normální teploty, dýchání, srdečního tepu, krevního tlaku atd. ... Její intelektuální život je silný a intenzivní, její vztahy s ostatními lidmi jsou dokonalé, její schopnosti a smysly jsou zachovány v abso­lutním pořádku. ... Tento neobyčejný případ, spíše bych měl říci výjimečný případ, nemůže být v žádném případě vysvětlen čistě přirozeně, ani pomocí vědeckých údajů. Zánět míchy, který je nejpravděpodobnější příčinou ochrnutí, nemá s její zdrženlivostí od jídla a pití nic společného, protože je pouze souběžnou chorobou.

Tuto zprávu podepsal profesor lékařských věd Ruj. Joao Marques z Pernambuca, kvalifikovaný univerzitní profesor lékařské fakulty v Recife; profesor oboru výživy na škole sociálních služeb School of Social Service, Pernambuco; předseda Společnosti gastroenterologie a výživy, Pernambuco.

Potud názory lékařské vědy. Alexandrina však měla vysvětlení krátké a jadrné. Svému zpovědníkovi se svěřila, že jí Pán Ježíš řekl:

„Žiješ pouze z Eucharistie, neboť chci světu dokázat sílu Eucharistie a sílu mého života v duších.“